Porozumění v partnerství

aneb partnerství jako vysoká škola duchovního růstu. 


K tomuto tématu by se dalo napsat cokoliv, protože na náš partnerský vztah působí mnoho vlivů. Jak tedy vystihnout to nejpodstatnější? Udělám to, co vždy – vyjdu ze svých praktických zkušeností. Nejenom z vlastního života, ale také ze života mých klientů. Zaměřím se na to, kde se „sbíhají nitky“, když hledáme příčinu nějakých potíží v partnerství. A začneme otázkou, na kterou si, prosím, odpovězte:

Po čem v partnerství toužím? Co potřebuji od partnera a od vztahu jako takového?

Pokud vás napadá, že děti, jistě máte pravdu. V tomto článku se však zaměříme na něco méně uchopitelného, co předchází (nebo by mělo předcházet) narození dětí. Zaměříme se na naše nitro.

Tak tedy znovu: Proč potřebujeme partnera/partnerku? Co nám partnerský vztah dává? Pokud vás napadá, že je to sex, jistě můžete mít pravdu. Pořád však směřuji k něčemu méně viditelnému.

Jaká může být jiná odpověď? Co třeba: „abych nebyl/a sama“. To je velmi, velmi častá motivace pro vztah, může mít různé variace, ale podstata je tato – cítím samotu a chci ji někým vyplnit. Potřebuji, abych se díky někomu dalšímu cítil/a lépe. Tato potřeba je v naší kultuře tak běžná, že se nad ní málokdo pozastaví. Zasloužila by si však zamyšlení. A o to se nyní pokusím.

Potřeba, abychom nebyli sami, je většinou vrcholek ledovce. Pod ním se skrývá potřeba lásky, potřeba, aby mě měl někdo rád, aby mi naslouchal, bezpodmínečně přijímal, poskytl pocit bezpečí, pozornosti, důvěry, jistoty, … Láska ke vztahu samozřejmě patří. Nás však zajímá, jaká je příčina této potřeby. Pokud je touto příčinou pocit nedostatku lásky v původní rodině, tedy od rodičů, rodičovské lásky, je to začátek konce partnerského vztahu.

Opravdu jen výjimečně od někoho slyším, že měl pěkné dětství, že prožíval, jak ho rodiče mají rádi. Pocit, že nám doma chyběla láska, je v naší populaci bohužel velmi častý. A přitom naprostá většina rodičů své děti ráda má a přeje si pro ně dobrý život, lepší, než měli oni sami. V čem je tedy problém? Většinou v tom, že svoji lásku neumí vyjádřit, protože to sami ve své rodině nezažili. Nebo se ji bojí vyjádřit, protože se bojí hlubších citů (říkám tomu zavřené srdce). Všimněte si, že píšu o pocitu chybějící lásky, nejde o nic objektivního. Podstatné je, že tento pocit nedostatku lásky máme a reagujeme na něj.

Jak tedy na chybějící lásku reagujeme? Hledáme ji jinde než v naší rodině. A v určité fázi života ji hledáme u druhého pohlaví, u partnera, u partnerky. Proč píši o začátku konce vztahu? Protože to, co nám chybělo od rodičů, u partnera nikdy, nikdy, nikdy nenajdeme. V krátkodobé zamilovanosti si to můžeme myslet, ale z dlouhodobého hlediska jsme zklamaní, nespokojení, vyčítáme, kritizujeme, útočíme, odcházíme, …. Naše potřeba a očekávání nebyla naplněna.

Není to tím, že bychom měli smůlu na sobecké partnery. Je to tím, že kvalitu rodičovské lásky nám partner dát nemůže, protože kvalita jeho lásky je jiná, je partnerská. I kdyby se o to on sám snažil, nemůže se mu to podařit.

Je ještě jeden důvod, proč v takové situaci nedojdeme naplnění. Pokud je náš pocit chybějící lásky od rodičů spojen s pocitem křivdy, bolesti, zloby atp., je v nás bezedná díra, která chce být naplněna, je však bezedná a tak jí je jakékoliv množství lásky od partnera málo. Vždy chce víc a víc, je úporná, nekonečná, nespokojená a v důsledku bezcitná. Staré pocity křivdy a zloby pak snadno směrujeme na partnera, který to odnese za naše rodiče, odůvodnění si vždy nějaké najdeme. To už je ale jiná kapitola, vraťme se zpět.

Jak tedy dál? Co můžeme udělat pro porozumění v partnerství? Pokud si uvědomíme, že po partnerovi chceme něco, co nám chybí z dětství, je to první krok ke změně. Druhým krokem je, že tuto skutečnost nepřejdeme, ale věnujeme se jí – naplno si přiznáme a pocítíme, jaké to bylo a je, když nám od rodičů něco chybělo a chybí. Projdeme si procesem uvolnění potlačené lítosti, smutku, zloby, křivdy atp. Třetím krokem je, že partnerovi sdělíme, na co jsme přišli, co ovlivňuje náš život a náš vztah. To uděláme samozřejmě pouze v případě, že je partner takovýmto rozmluvám otevřený.

Tento tříkrokový proces trvá v praxi různě dlouho, měsíc, rok nebo roky. Tempo si každý volí sám, podle své motivace pro změnu a odvahy jít do něčeho neznámého. Po vnitřní bouři přichází – porozumění v partnerství. Nebo alespoň jeden z kroků tímto směrem.

Toto je tedy popis procesu, kterým provázím klienty, pokud je to jejich téma. Jak jsem napsal v úvodu, vlivů na partnerský vztah je mnoho, toto je pouze jeden z nich, byť patří mezi ty nejzávažnější. Dalším vlivům na náš partnerský vztah se věnuji na svých seminářích.

Přeji nám všem v partnerství, tedy ve vysoké škole duchovního růstu co nejvíce zvládnutých zkoušek, ale hlavně odvahu postoupit do dalších ročníků, i kdyby ten poslední byl sebevíc náročný.

Tento text vznikl pro Magazín Brány k dětem "Všemi smysly" v lednu 2017.

Tomuto tématu se prakticky věnujeme na stejnojmenném semináři.